Tři bratři

Když jde v Čechách do kin nový film z rodinné dílny Svěráků, je z toho vždycky obrovské haló, které překoná snad jen příchod dalšího Kameňáku. Typický „cimrmanovský“ humor vytvářený především Zdeňkem Svěrákem se stal už jakýmsi symbolem chytrého českého humoru. Nutno však přiznat, že ve Třech bratrech ho je po málu, ale duch zapomenutého polorakouského velikána v něm je stále cítit.

Jak se pozná kvalitní pohádka? Prostě přejde do lidu a repliky z ní znají už malé děti.

Nová filmová pohádka firmy Svěrák a syn (z filmového hlediska by se spíš mělo říci „Svěrák a otec“) je poněkud netradičně pojatou, neb je složena ze třech klasických pohádek (O šípkové Růžence, Červené Karkulce a O dvanácti měsíčkách) a hlavně se značnou část z 90 minutové stopáže zpívá. Hudba byla tvořena dvojicí Svěrák – Uhlíř, tedy další roky prověřenou značkou a většina písniček podle toho i vypadá. Do hlavních rolí filmu bylo usazeno mnoho známých tváří českého filmu – Kaiserem a Lábusem počínaje, Klusem a Dykem (hrající hlavní role) konče.

Všichni známe skvělou pohádku o Lotrandovi a Zubejdě, která ač víc jak 10 let stará, stále lidi baví a některé písně překonali žánrový rozsah a „Pod dubem, za dubem…“ má rád snad každý. Silně pochybuji, že by některá z písní Tří bratrů měla podobný přesah. Ne, že by písně neměly svou kvalitu, ale je jich zkrátka moc a nejsou tolik chytlavé. Některé rýmy jsou navíc na úrovni básniček psaných pod lavicí na základní škole. Na druhou stranu nutno přiznat, že pár jich je hodně povedených a budou se líbit nejenom dětem. Nejlepší pěvecký výkon podal podle očekávání Tomáš Klus, tedy sympaťák každým coulem, jeho specifický hlas zkrátka musíte milovat, ať už zpívá o čemkoliv.

Takže suma sumárum: písničky povětšinou fajn, ale neohromí.

Poněkud zvláštně jsem začal film popisem písní, ale u Tří bratrů je to docela žádoucí, protože se jedná skutečně o muzikál, nebo jak Svěrák sám říká „dětskou operetku“, kde vlastně příběh vypráví zpívající herci. Když jsem šel do kina, měl jsem strach, že příběh zůstane upozaděn díky neustálému zpěvu… No a přesně to se taky stalo. V již zmíněném Lotrandovi bylo pár skvělých písní, ale postavy měly i prostor se projevovat řečí (tedy bez rýmů) a my měli prostor si k nim získat vztah. To tady prostě nejde, ale není to jen kvůli neustálému zpívání.

Naprosto nepochopitelně je totiž příběh slepen ze tří totálně profláklých pohádek, které zná i to nejútlejší děcko. Pohádky jsou dost naivně splácány a výsledek působí příliš povídkově. První třetinu filmu dostane prostor první syn Honza (Klus), druhou třetinu Matěj (Piškula) a třetí Pepa (Dyk). Každý si za svou chvíli na scéně najde nevěstu a skončí štastně. Ve filmu tedy máme 3 malé happyendy (snad to není spoil, protože každý ví, že pohádky končí dobře) a pak na konci ještě jeden velký. Nejhorší ale je, že film nemá čím překvapit, jak je vlastně všechno recyklováno. Naopak moc hezky působí vypravěčská intermezza vedená Zdeňkem Svěrákem, to asi proto, že to je jedna z mála původních věcí ve filmu.

Každopádně jsou Tři bratři příjemným filmem, který děti rády uvidí a rodiče s úsměvem na rtech zhlédnou. Ale jak praví klasik „No bylo to fajn, ale že bych to musel vidět dvakrát“, tedy nenajdete zde žádnou hlášku, která by měla potenciál zakořenit do lidové slovesnosti a ani vlastně žádná píseň není natolik silná, aby pasovala na jinou situaci, než na tu cílovou filmovou. Nebo je možné, že taková píseň je, ale v tom případě je utopená v moři půl hodinového zpěvu. Taky je velká škoda, že se ve filmu tak málo mluví (odhadem nějakých 25% filmu), poslední třetina filmu je pak už jen písnička za písničkou, což vlastně zhoršuje situaci, protože když se ve Třech bratrech mluví, většinou to stojí za to a hlášky lítají perfektní.

Po vizuální stránce skvělá podívaná, kde je znát zkušenost Jana Svěráka s lesním prostředím a obecně výtvarnem, protože obrovského loutkového vlka z Karkulky (snad zase nespoiluju) se bála půlka dětí z kina a bylo z něj prostě cítit, že to není laciný 3D model fiknutý z compu. Na film je prostě radost koukat, u některých písniček je radost i poslouchat, když se pak nezpívá, je radost o to větší, že hlášky (které ocení hlavně dospělí) padají opravdu parádní… Avšak hlavní příběhová linka je natolik otravná, že celkový pocit z filmu vlastně i kazí, což je u příběhu poměrně podstatná závada.